Přírodní poutní areál Stračka
LESNÍ PRAMEN
Častým, ba takřka typickým znakem mariánského místa (Lurdy, Hostýn, Turzovka) je také pramen vody, který mnozí poutníci považují za více než jen symbolický „nástroj“ svého uzdravení, které na poutním místě také hledají.
V Zašové takové přírodní poutní místo představuje úpatí nevelkého lesnatého kopce zvaného Stračka, kde z obnažené skály vyvěrá pramen kvalitní vody. Místo bylo průběžně upravováno a na starých pohlednicích je označováno jako „Svatá voda“.
Právě toto místo si lidová zbožnost ztotožňovala s místem zázračného zachránění rytíře ze zašovské legendy. Jak zaznamenal A. Bayer: „… jak byl kostelík posvěcen, umístili slavnostně milostný obraz P. Marie nad hlavním oltářem. Jak se však Zašované podivili, když ráno obrazu nad oltářem nebylo… Až kdosi konečně přinesl zprávu, že obraz je zpět pod Stračkou u skály, z níž vyvírá pramen.“
Kulturně - duchovní program v rámci zašovské pouti
Trinitáři krom toho, že vybudovali v Zašové svůj klášter, dostavěli a vyzdobili do konečné podoby svěřený kostel, pečovali také o toto přírodní poutní místo s pramenem vody. Ostatně i legendárního zjevení bílého jelena s červenomodrým křížem mezi parohy se dostalo jednomu se zakladatelů řádu – sv. Felixi z Valois, u lesní studánky. Proto, jak znovu dosvědčuje Bayer, skály kolem zašovské studánky nesly různé trinitářské znaky, dokonce měla mezi nimi být i podoba jelena s křížem mezi parohy.
Již v roce 1811 byla vybudována průtoční komora a z ní ústící kovová trubka umožňovala pohodlnější odběr vody. Trubka byla dříve vedena skrz podstavec kamenného kříže s biblickým citátem „Chvaltéž Pana pramenové“ („Prameny velebte Pána“). Při posledních úpravách areálu byl ale na návrh architekta kříž přesunut dál od pramene, aby byl obrácen k poutníkům, kteří se zde před jeskyňkou se sochou P. Marie shromažďují k občasným mariánským pobožnostem. V předvečer zašovské pouti zde bývá sloužená i noční mše svatá. K tomuto kříži bývá vztahován dnes už špatně čitelný nápis na skále s letopočtem 1853.
Adolf Bauer v knížce „O památnostech poutního místa Zašové“ (1904) o tomto místě dále napsal: „Valašský lid má velikou důvěru v uzdravující moc vody této na přímluvu P. Marie a vykládá si o četných uzdraveních různých nemocí, které se udály použitím této „svaté vody“. Voda to není snad minerálně léčivá, poněvadž je to obyčejná voda vyvěrající z lesnatého úbočí Stračky.“
Stračka je zmíněna i v jedné pověsti z doby barokní, která barvitě líčí cestu sv. Cyrila a Metoděje na Radhošť, aby osobně učinili přítrž pohanským obřadům tam praktikovaným: "Naši svatí věrozvěstové rozhodli se, že půjdou na Radhošť, aby na místě samém poučili naše předky, by přestali klaněti se modlám a uvěřili v jednoho pravého Boha. Po mnohých neschůdných cestách v tmavých hlubokých lesích ubírali se z Velehradu přes Zašovou, kdež u studánky zvané až dosud Stračka kázali našim předkům slovo Boží a je pak křtili. A odtud dále brali se na Radhošť.“
Na tomto místě však došlo i k nešťastné události, která se (na rozdíl od předešlé pověsti) skutečně stala: 29. 6. 1857 utrhl se kus skály a těžce zranil 15 poutníků z Nového Jičína a mnoho z nich smrtelně. Mnozí tehdy tuto tragédii chápali jako trest za nevhodné, pohoršivé chování novojičínských poutníků, jak zaznamenal již vícekrát citovaný Bauer:
„…byli současně na pouti v Zašové poutníci z Rožnova a z Nového Jičína, ti u posvátné vody se chovali velice pohoršlivě, šprýmovali, tancovali, odstrkovali hrubě ostatní poutníky svým známým „Gen weg“ (uhni)… Najednou velká skála nad hlučícími pohnula se vlevo a napravo a s ohromným rachotem zřítila se dolů a pohřbila pod sebou několik osob, mezi nimi i kostelníka novojičínského…“
Oběti neštěstí byly pohřbeny na zašovském hřbitově a událost znázorňoval i obrázek na plechové tabulce pod křížem na jejich společném hrobě.
„Jeskyňku“ se sochou P. M Lurdské zde nechal v rámci dalších úprav areálu vybudovat v roce 1895 místní farář P. Josef Odstrčil a představitelé obce se zavázali pečovat o tuto kapličku, „aby se vždy ve stavu dobrém uchovávala“.
Jiný místní a aktivní farář, P. Heřman Štíhel, který ve farnosti sloužil v těžkých dobách II. světové války, nechal přenést sochu P. Marie Lurdské do farního kostela a ve Stračce ji od roku 1942 nahradila socha P. Marie Zašovské.
V roce 1932 schválilo obecní zastupitelstvo odprodej areálu a jeho blízkého okolí farnímu úřadu. Vozová cesta, která vedla těsně kolem pramene, byla přeložena dál k potoku a místo tak získalo a dodnes si podrželo podobu klidného lesního zákoutí.
V současnosti o toto místo pečuje Spolek poutní místo Zašová. Voda z pramene je pravidelně kontrolována a je vesměs hodnocena jako nejkvalitnější z podobných přírodních zdrojů v okolí.
Následující kapitola - Nejen "morový" kříž
