Trinitářský řád a klášter
Výstavba nového chrámu znamenala vyřešení pouze jedné části problému, v Zašové však stále chyběla vlastní duchovní správa. Původní zašovská farnost totiž za husitských válek zanikla a na přelomu 16. a 17. století zde byla fara protestantská. Když byla později vrácena katolíkům, spadala pod správu meziříčského a od roku 1666 rožnovského faráře. (Budova staré zašovské fary v té době sloužila jako obydlí pro místního rektora - kantora a varhaníka v jedné osobě.)
Rožnovský farář jen stěží mohl stačit řádně vykonávat službu i v Zašové, protože do jeho správy tehdy spadalo na dvacet obcí a na službu byl sám, později s jedním kaplanem. Pro rozvoj farnosti i poutního místa bylo proto nezbytné, aby v místě byla stálá duchovní správa. Toho se podařilo dosáhnout v míře vrchovaté příchodem řeholníků a založením kláštera.
Stalo se tak především díky nadšení a úsilí již zmíněného zašovského rektora Jana Bartoloměje Vranečky a jeho bratra Václava, který byl členem řádů trinitářů.
Tento mnišský řád, celým jménem Řád bosáků Nejsvětější Trojice na vykupování otroků založili společně sv. Jan z Mathy (1160 - 1213) a sv. Felix z Valois (1127 – 1212) ve Francii v r. 1198. Zaměřením a posláním členů tohoto nového řádu bylo vykupování křesťanů, kteří upadli do muslimského zajetí. Uvádí se, že řád zachránil za dobu svého působení na 900 000 otroků a zajatců a 7215 členů řádu zemřelo v otroctví jako dobrovolná náhrada za propuštěné otroky. Nejen to, trinitáři také vykupovali muslimské zajatce držené křesťanskými pány a výměnou za vězněné křesťany jim umožňovali návrat do vlasti, což prospívalo dobré pověsti trinitářů i mezi muslimy.
Do našich zemí přišli trinitáři až po vítězství Habsburků nad Turky v boji o Vídeň (1683). Nejdříve našli zázemí v Praze u Křížovníků s červenou hvězdou (řád založený sv. Anežkou Českou). Později si vybudovali klášter vlastní. (Na jejich působení v Praze mimo jiné upomíná jedno ze sousoší z galerie soch Karlova mostu s populární postavou Turka hlídajícího spoutané křesťanské otroky.)
Bratr zašovského rektora Vranečky – řádovým jménem Václav od sv. Antonína - podnikal opakované snahy přivést tento řád i na Moravu. Po mnohých nezdarech se mu to podařilo až v Zašové. Právě díky zašovskému rektoru Janu Vranečkovi a jeho kronice se dochovalo svědectví, kolik mnohaletého úsilí, vytrvalosti, neodbytnosti hraničící s drzostí pro zdar této vize vynaložili, kolik času tomu věnovali a kolik namáhavých cest podstoupili. K založení kláštera bylo potřeba mnoha povolení, dobrozdání a zvláště zajištění fundací a nadací, z nichž by mohl být klášter nejen vystavěn, ale z jejichž výnosů by mohl i dále existovat. Řeholníci tak měli například krom jiných požitků také smluvně zajištěno právo rybolovu na zašovském potoce od kláštera až po Bečvu.
Ovšem stále ještě nebylo vyhráno. Souhlas se založením kláštera odmítla dát Česká zemská kancelář a přes přímluvu své choti zamítl žádost i císař Karel VI. dokonce s formulací „perpetuum silentium“ – tedy že už o tom nechce nikdy nic slyšet. Navzdory všemu se přesto, prostřednictvím infulovaného probošta brněnského a kanovníka olomouckého hr. Jana Matěje z Thurnu a Velsassiny, nakonec podařilo získat císařův souhlas; ovšem za tří podmínek: že řád usazený v Zašové nebude konat své sbírky v tomto chudobném kraji, že počet mnichů v zašovském klášteře nepřekročí číslo 13 a že bratři budou ovládat moravskou řeč, aby mohli vypomáhat v okolních farnostech. Stalo se 24. listopadu 1724 a za rok – 4. října 1725 byl položen základní kámen nového kláštera. Dokud nebyl klášter obyvatelný, žili řeholníci v budově panského dvora. Nejdříve bylo zbudováno východní křídlo kláštera, kam se bratři přestěhovali koncem roku 1728.
Zašovští trinitáři byli pro místní obyvatelstvo požehnáním, pozdvihli materiální i duchovní a kulturní úroveň života obce. Věnovali se i badatelské činnosti, šlechtění nových odrůd ovoce a údajně právě v zašovské klášterní zahradě byly (zřejmě díky zahraničním kontaktům zdejších mnichů) poprvé v této oblasti pěstovány brambory. Trinitáři průběžně opravovali a zvelebovali kostel; přistavěli novou zákristii s oratoří v jejím patře (dnes je okno, které spojovalo oratoř s presbytářem kostela, zazděno). Kazatelna, křtitelnice a dva boční oltáře, jakož i unikátní vestavěný nábytek zákristie dodnes připomíná jejich působení v našem kostele a farnosti.
Zde zemřelí trinitáři byli pohřbeni v kryptě kostela. Spolu s nimi další dobrodinci kláštera a poutního místa. Především roku 1733 hrabě František Ludvík ze Žerotína, roku 1740 svobodný pán Rudolf Podstatský, který ač zemřel v Olomouci, přál si být pohřben v Zašové a v trinitářském rouchu, stejně tak i rytíř Václav Halama ze Starého Jičína. 30. března 1734 zemřel nejzasloužilejší muž o založení kláštera bratr Václav - pochován byl v kryptě u oltáře sv. Jana Nepomuckého. Tak i jeho bratr, „obyčejný“ venkovský rektor Jan Bartoloměj Vranečka, který zemřel v lednu 1743 ve věku 64 let, a jak do jeho vlastní kroniky zaznamenal jeho syn Rudolf: „12. ledna byl slavně v novém kostele pochován a veškeren lid plakal na pohřebě.“
Když byl výnosem císaře Josefa II. v roce 1783 klášter zrušen, ukázalo se, že byl jedním z nejchudších na Moravě. Z pořízeného soupisu však vyplývá, že v celách mnichů byly nalezeny četné fyzikální přístroje k výzkumu atmosférických a elektrických jevů, dalekohled a jiné přístroje a v klášterní knihovně se nacházelo 2000 svazků knih a dalších 500 v celách mnichů; na stěnách chodeb množství obrazů a rytin.
Na obr. kostel a východní křídlo klášterní budovy foto před r. 1912.
Přestože trinitáři byli v Zašové jen několik desetiletí, na dobu jejich působení dodnes odkazují nejen sochy zakladatelů řádu v průčelí chrámu a zachovaný barokní inventář kostela a zákristie (a samozřejmě samotný objekt kláštera, který je stejně jako přilehlý chrám na seznamu kulturních památek), ale také červenomodrý stejnoramenný trinitářský kříž ve znaku naší obce - spolu s černým lvem ze znaku Žerotínů – zakladatelů a mecenášů zašovského kostela i kláštera.
Pro zajímavost: v říjnu 1998, v roce 800. výročí založení svého řádu, navštívili zašovský kostel tři trinitáři z Francie a podivovali se množství dochovaných památek po svých předchůdcích.
V menší části bývalého kláštera byla po jeho zrušení zřízena fara a prvním zašovským farářem se stal představený zrušené zašovské řeholní komunity P. František Jelínek. Spolu s ním zde směl ještě přechodně zůstat kněz, který v té době vyučoval na zašovské škole všechny předměty místo zestárlého rektora.
Zbývající část klášterního areálu odkoupili soukromníci a budovy sloužily k podnikání. Např. v roce 1898 zde založil Rudolf Schlattauer dílnu na výrobu gobelínů, ze které později, po přemístění provozovny do Valašského Meziříčí, vyrostla prosperující a dodnes fungující firma. Později část budov odkoupila obec a přemístila sem obecní školu. V roce 1901 zakoupil podstatnou část klášterního komplexu vítkovický Spolek sv. Josefa a založil zde ústav stejného jména, který fungoval především jako sirotčinec.
V ústavu zpočátku působily milosrdné sestry III. řádu sv. Františka. Protože děti ze sirotčince byly v obecní škole ponižovány, vystavěl ústav pro své chovanky v areálu kláštera budovu nové vlastní dívčí školy, o výchovu a výuku dětí se zde pak staraly Školské sestry de Notre Dame. Škola brzy získala takové renomé, že když byla ta možnost, posílali do ní své děti i mnozí zašovští občané. Sestry zde také provozovaly pro děti zaměstnaných matek mateřskou školu a pro staré a opuštěné lidi starobinec. Ústav se dále rozvíjel; plánovaná stavba ústavní nemocnice pro tělesně postižené ani infekčního pavilonu už bohužel realizována nebyla, pouze dochované stavební výkresy svědčí o koncepční promyšlenosti celého záměru.
Zakladatelem ústavu byl tehdejší katecheta v Hranicích na Moravě, pozdější olomoucký biskup Jan Stavěl (1869 – 1938). I jako biskup se dále věnoval sociální péči. Byl jmenován předsedou Říšské rady svazu Charity, v němž byly sdruženy všechny charitativní ústavy a farní spolky. Stal se předsedou unionistické společnosti sv. Cyrila a Metoděje. Biskup Jan Stavěl zemřel na infarkt z rozčílení, když se k němu donesla zpráva, že zašovský ústav zabavila německá armáda.
Nedávno restaurovaný kamenný pomník označuje na místním hřbitově hrob spoluzakladatelky, první ředitelky a mecenášky ústavu sl. Růženy Staňkové. Také socha sv. Josefa - patrona ústavu - ve výklenku nad vstupem do ústavu přečkala minulé období kupodivu beze vší újmy.
Současné foto: červená budova školy Ústavu sv. Josefa, vpravo západní křídlo bývalého kláštera. Pro srovnání - foto výše je asi o 100 let starší.
Ústav svatého Josefa s komunitou sester de Notre Dame se stal dobrým a důstojným nástupcem trinitářského kláštera. Jižní křídlo kláštera bylo zvýšeno o patro, vystavěna moderní budova „ústavské“ školy, ústavu patřil i zemědělský statek, kde spolu se sestrami pracovali i místní občané. Bohužel s nástupem socialismu byl ústav postátněn, sestry jej musely opustit a areál byl využíván jako domov důchodců a následně domov pro osoby s kombinovaným, převážně mentálním zdravotním postižením. Po nedávné tzv. transformaci sociálních služeb už kraj areál bývalého kláštera, který kdysi za právně pochybných okolností získal, nepotřebuje, a tak byl převeden do majetku obce Zašová.
Následující kapitola - Dlouhá tradice zašovských poutí
